|
Cesta Moniky Kyselové na naši fakultu vedla oklikou: roku 1996 maturovala na střední zdravotnické škole v Jindřichově Hradci, odkud pochází, a chtěla rovnou jít do práce do tamní nemocnice, ale neměli místo. Vybrala si tedy urologii v českobudějovické nemocnici, kam nastoupila jako klasická směnná sestra. Práce ji bavila, pracovala v příjemném kolektivu, kamarádka ji pak přivedla k oboru ošetřovatelství, který tenkrát zrovna vznikl na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. „Vzali mě do kombinovaného studia a díky tomu, že jsem měla v nemocnici dobrou staniční sestru jako vedoucí, se to dalo se zvládnout. Chodili jsme do školy v pátek a v sobotu, pak jsem šla rovnou na noční. Dokončila jsem bakalářské studium a byla jsem tak zvyklá se učit, že mi to začalo chybět. Viděla jsem také, že už do nemocnice přicházejí mladé sestřičky, které jsou vzdělanější. Chtěla jsem být taky o krok napřed.“ vzpomíná.
Na magisterském studiu na ZSF se jí líbilo i to, že je rozdělené na moduly a v tom chirurgickém si mohla rozšířit vědomosti. Bylo však prezenční a ona dělala na směny. „Staniční sestra mi zase vyšla vstříc, mohla jsem mít tedy služby podle rozvrhu ve škole. Pořád odpolední a noční. V druhém ročníku jsem se sama stala staniční sestrou na jiné stanici urologického oddělení a škola mi pak povolila individuální studijní režim,“ dokazuje, že když se chce, tak to jde.
Po promoci v roce 2006 dostala nabídku, aby na ZSF JU začala vyučovat. Přijala – a její cesta z praxe do školy a zpět je potvrzením, že úzké propojení teorie a praxe je pro obory vyučované na naší fakultě zcela zásadní. Učí budoucí bakaláře (předmět Ošetřovatelský proces a potřeby člověka) i budoucí magistry (Ošetřovatelská péče v urologii), chodí k ní také studenti na manažerskou praxi. „Na fakultě vyučuje řada zaměstnanců českobudějovické nemocnice, ať už z lékařských, nebo nelékařských oborů. Přínos pro nemocnici spočívá také v tom, že se musíme připravovat na výuku, a proto jsme nuceni sledovat novinky v oboru,“ vysvětluje.
Nyní je Mgr. Monika Kyselová, MBA, nejvyšší nadřízenou pro všechny nelékařské profese, které se dříve označovaly jako střední zdravotnický personál. Jsou to především všeobecné sestry, porodní asistentky, laboranti, radiologičtí asistenti, sanitáři a ošetřovatelky. Celkem jde asi o 1500 lidí, přičemž celkem má budějovická nemocnice zhruba dva tisíce sedm set zaměstnanců. Ročně se na jejích odděleních vystřídá kolem tisíce studentů ze středních i vysokých škol. O nich má náměstkyně Kyselová přehled a ví, že si kolegové na odděleních už vytipovávají šikovné studentky a studenty, kterým pak nabízejí zaměstnání. „Výhodou je, že díky praxi ve škole pak už absolventi vědí, do čeho jdou, co práce v nemocnici obnáší, a znají i své budoucí nadřízené a kolegy. Povolání sestry je velmi náročné a teprve když si je mladý člověk vyzkouší v praxi, ověří si, zda na to opravdu má a je schopen vnímat smysl a přínos této práce, anebo by si měl raději najít jinou profesi,“ upozorňuje.
Nemocnice a ZSF JU se navzájem potřebují. Fakulta potřebuje nemocnici jako základnu pro praxi studentů a nemocnice naopak potřebuje absolventy, kteří po ukončení studia nastoupí do zaměstnání. Zdravotnictví zaznamenalo a stále zaznamenává obrovský pokrok, zvlášť v posledním desetiletí, proto musí být sestry vzdělanější, aby mohly být pro lékaře větší oporou a společně jako tým prohlubovat své odborné znalosti a dovednosti. „Ten, kdo si vybere tyto obory, by měl být empatický a mít rád lidi, snažit se jim pomoci. Třeba tím, že jim uleví od bolesti, nebo je povzbudí milým slovem a dodá optimismu,“ podotýká absolventka Kyselová. Hlavní výhodu náročných zdravotnických profesí spatřuje v tom, že lidé, kteří si je vybrali, mají jistotu, že jejich dny strávené v práci nejsou zbytečné.
Odkazy:
Rozhovor s M. Kyselovou v univerzitním časopise Journal (str. 24)
Oficiální stránky Nemocnice České Budějovice, a.s.
|
