Mezinárodní den sester dal příležitost zeptat se odborníků z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče ZSF JU na jejich práci ve zdravotnictví

Mezinárodní den sester dal příležitost zeptat se odborníků z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče ZSF JU na jejich práci ve zdravotnictví

Dnešní den, 12. květen 2020, je výročím velké osobnosti: Florence Nightingale, která se stala průkopnicí ošetřovatelství. Narodila se před 200 lety a zasloužila se o profesionalizaci zdravotní péče a proměnu ošetřovatelství v respektovanou profesi. Toto jubileum připomíná Mezinárodní den sester, k němuž naše fakulta každý rok organizuje akce zaměřené na prevenci a poradenství zdravého životního stylu. Letošní kulaté výročí by si zasloužilo oslavit ještě ve větším stylu, což také bylo v plánu – bohužel současná opatření související s pandemií nového koronaviru neumožnila naplánované akce uskutečnit. Svátek sester tedy připomínáme jinak – aktuální situace se stala inspirací k ohlédnutí za minulými týdny, které přinesly zdravotníkům mnoho nových zkušeností a také zaslouženou prestiž těchto povolání. U příležitosti Mezinárodního dne sester jsme tedy oslovili kolegyně a kolegy z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče ZSF JU, z nichž většina kromě své činnosti na fakultě ještě chodí pravidelně na směny do zdravotnických zařízení. Cílem bylo šířeji představit tuto jejich práci mimo fakultu – nyní zejména v souvislosti s pandemií, ale nejen tak, protože zdravotnictví musí fungovat jako celek v každé době. Jejich odpovědi jsou řazené podle abecedy:

Mgr. Michaela Abrmanová + Mgr. Alena Machová (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Obě pracujeme jako dětské sestry na neonatologickém oddělení na stanici fyziologických novorozenců. Staráme o matky a především o jejich děti – na neonatologickém oddělení je vždy dodržován přísný protiepidemický režim, který je momentálně ještě rozšířen o povinné nošení roušek. Při edukaci matek v péči o novorozence a asistence u kojení jsme totiž s matkami ve velmi úzkém kontaktu. Zpočátku byl nedostatek roušek, takže jsme kontaktovaly naše studentky Pediatrického ošetřovatelství a Porodní asistence, které nám roušky vyrobily a my jsme zajistily jejich distribuci na našem oddělení. Vedení neonatologického oddělení se vzhledem ke krizové situaci snažilo zkracovat pobyt matek s novorozenci na oddělení. Musely jsme zvládnout edukaci matek v péči o novorozence v kratší době, než je obvyklé, samozřejmě za dodržení stejné kvality informací a péče. Také jsme v nemocnici sloužily více služeb než obvykle a dosud jsme v podstatě neustále na telefonu – v případě (nejen koronavirového) onemocnění kolegyň sloužíme jako možný záskok. Stejně tak jsme neustále k dispozici i našim studentům.

Mgr. František Dolák, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Na oddělení traumatologie pracuji 13 let, a to jednotce intenzivní péče. V souvislosti s výskytem koronaviru se příliš nezměnilo, protože úrazy se stávají bez ohledu na to, zda je, či není infekční epidemie. Jediné, nad čím člověk přemýšlel, aby si tuto infekci tzv. nepřinesl domů. Zkušenosti, které situace přinesla, lze využít ve výuce odborných předmětů, jako jsou ošetřovatelské postupy, kde lze studenty připravit na dodržování ošetřovatelské bariérové péče. Rovněž jsme navázali spolupráci při tvorbě virtuální reality, která umožní připravit zdravotníky na tyto situace především na jednotkách intenzivní péče. 

Mgr. Hana Hajduchová, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Jednou týdně mám služby na akutním psychiatrickém oddělení na stanici C. Tato stanice byla na tři týdny uzavřena a zaměstnanci pracovali v týmech na dvou zbývajících stanicích, které se nepotkávaly. V té době jsem tam tedy nebyla, ale nyní už zase chodím pravidelně. Za běžného provozu se tam také setkávám se studenty na supervizích. Pacienti na oddělení chodí bez roušek a když je třeba, podstupují testy na COVID 19 – pokud pacienty překládáme do psychiatrických nemocnic, musí mít negativní výsledek.

PhDr. Andrea Hudáčková, Ph.D. (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Pracuji na JIP Oddělení následné péče II, a to už více než deset let. Je to JIP zaměřená zejména na pacienty ve vegetativním stavu, což jsou to pacienti s poruchou vědomí, kteří mají těžce postiženou mozkovou kůru při zachované funkci mozkového kmene. Kvůli úrazu, který se mi stal letos na konci ledna, jsem zde ale začala sloužit až od května.

Mgr. Ilona Lískovcová, Ph.D., MBA (EUC Klinika České Budějovice s.r.o.)

V ambulantním zařízení, kde pracuji, jsem se snažila zajistit pro naše zaměstnance i pacienty v této nelehké době co nejvíce informací, co nejlepší a nejméně rizikové prostředí, zejména dostatek potřebných ochranných pomůcek a desinfekčních prostředků, ale hlavně emocionální a psychickou podporu a pomoc, která byla mnohdy nezbytná. Velkým přínosem bylo zajištění dobrovolníků, kteří pomáhali s kontrolou vstupujících pacientů, a také spolupráce s krajskou hygienickou stanicí a složkami IZS. Krizová situace prověřila mé organizační i komunikační schopnosti a dovednosti, ale také přinesla nový náhled na přístup a reakce zdravotnických pracovníků, ostatních zaměstnanců i pacientů, které mě mnohdy mile překvapily a dávaly sílu vytrvat dále.

Mgr. Jana Maňhalová, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Prožívám období, na které mě nikdo dopředu nepřipravil, období, které je pro mě zcela nové, ale také období, které víc než kdy jindy ukazuje, jak moc je ošetřovatelství potřebné. I když se pracovní podmínky měnily z hodiny na hodinu, vnitřně jsem byla připravená na všechno. Přesto, že jsem doufala, že na oddělení ,,neuvíznu“, v autě jsem měla sbalenou tašku nejpotřebnějších věcí. Telefonáty blízkých, stejně tak vzkazy a dary cizích osob mě dojímaly. Situace, že může být ještě hůř, ve mně zanechávala pocity strachu z neznámého, avšak touha pomoci bezradným pacientům a jejich rodinám byla mnohem silnější. Tato situace mi pomohla zastavit se a vnímat některé věci jinak, s větší hloubkou ... Představitelky ošetřovatelské profese, včetně mě, se denně potýkaly se situacemi, které měnily hodnotové žebříčky pacientů a jejich rodin. Moje přímá zkušenost s pandemií tváří v tvář, kterou zažívám jako sestra na JIP infekčního oddělení českobudějovické nemocnice, se odráží i ve výuce studentů – nebude probíhat jinak než dosud, ovšem jednotlivé předměty a krizové situace budou studenty mnohem lépe uchopitelné a jejich budoucí povolání se ponese v duchu filosofie pomáhajících profesí, znalostně, dovednostně i postojově.

Mgr. Lucie Rolantová, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Pracuji na interním oddělení na pozici sestra u lůžka. Práce na tomto oddělení je velmi náročná i za běžné situace, tedy bez zvláštních opatření, které jsme nyní musely v souvislosti s koronavirem dodržovat. Pro mě osobně bylo asi nejtěžší mít nepřetržitě dvanáct hodin na obličeji roušku, pod kterou se těžko dýchá. Na druhou stranu, když jsem viděla, jak nám lidé na oddělení stále přinášeli nové roušky, které pro nás ušili na důkaz toho, že si naší práce váží, je to nepopsatelný pocit, na který nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si tuto náročnou profesi vybrala, a ani současná situace na tom nic nezmění.

Mgr. Tereza Svidenská, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Pátým rokem pracuji na anesteziologicko resuscitačnim oddělení – v důsledku centralizačních opatření se naše jednotka ARO RES 2 stala jediným pracovištěm v kraji, které se stará o nejhůře postižené pacienty tímto onemocněním. Staráme se o ně v rámci péče sestra lékař, vždy je vyčleněna k péči pouze jedna sestra a jeden lékař (za směnu). Péče o pacienty s Covid 19 je samozřejmě fyzicky i psychicky náročná. Trávíme několik hodin ve speciálních oblecích, maskách nebo respirátorech se štíty. Musíme si například poradit s polohováním ventilovaného, nestabilního pacienta do pronační polohy, umět pečovat o dýchací cesty, zajistit dostatečnou analgosedaci, výživu a vylučování či předejít dekubitům. Pandemie však přinesla i pozitivní zprávy: Ukázala, jak jsme dobří v tom, co děláme, a ještě více nás sjednotila. Zjistili jsme také, že se i v této těžké době trvající několik měsíců nadále najdou lidé, kteří oceňuji náročnost povolání zdravotníků a chtějí jim jejich práci ulehčit – a za to jsme moc vděční.

PhDr. Věra Stasková, Ph.D., (Revmatologické centrum pro biologickou léčbu)

Jednou týdně jsem docházela do Revmatologického centra pro biologickou léčbu Medipont Plus s.r.o., které ani v té náročné době nemohlo přerušit svůj ambulantní provoz. Vyžadovalo to však důsledné dodržování preventivních protiepidemických opatření. Nemocní s revmatismem to brali velice zodpovědně a vnímali jsme jejich vděk, uznání a radost z toho, že jsme tu pro ně, že nejsou na svoji nemoc sami a dál dostávají léčbu, kterou potřebují. Také mě potěšilo, když mě u vstupu do budovy vítali naši studenti měřením teploty a laskavým požádáním o dezinfekci rukou – a když jsme se „pod rouškou“ poznali a vzájemně jsme se skrze neverbální komunikaci ujistili, že děláme smysluplnou a potřebou činnost. Energii a radost mi dodávali pacienti, kolektiv centra pro biologickou léčbu a v neposlední řadě také kontakty s našimi studenty. Mimoto jsem se zapojila s členkami Revma ligy a Revma poradny do konverzace skrze maily a telefony. Okolnosti v době pandemie mne jednak donutily používat ve zvýšené míře IT komunikační technologie, ale především přemýšlet o tom, CO, PROČ a JAK dělám, uvědomit si důležitost a význam neverbální komunikace, a to očima sestry pečující ve vztahu k člověku, ať už zdravému, či nemocnému. Rozhodně bych neměnila a vybrala bych si sesterské povolání znovu. Zkušenosti z této doby ještě umocnily můj oblíbený Platónův citát: „Starající se o štěstí druhých nacházíme své vlastní“

Mgr. Kristýna Toumová, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Čtvrtým rokem pracuji na chirurgickém oddělení českobudějovické nemocnice (chirurgie B, JIP). I nás se samozřejmě dotkla opatření související s pandemií. Sestry byly rozdělené do několika týmů, které mezi sebou měly minimální kontakt. Některé musely zůstat doma s dětmi, proto bylo potřeba pokrýt jejich směny. Plánované neakutní operace se odkládaly. Postupně se začíná chod oddělení vracet do normálu, přestože obnovení plného provozu ještě chvíli potrvá. Co asi překvapilo všechny zdravotníky, byla veliká podpora od laické veřejnosti. Ať už ve formě různých dárků, šití roušek nebo i obyčejného poděkování. Doufejme, že i nadále si lidé budou uvědomovat důležitost sesterského povolání a nezapomenou na to ani v době, kdy naši pomoc nebudou potřebovat.

doc. PhDr. Marie Trešlová, Ph.D., (Nemocnice České Budějovice, a.s.)

Pracuji na oddělení kardiochirurgie: péče, kterou poskytuji pacientům je pro mne potěšením a povzbuzením, je zdrojem pro výuku a stálým potvrzováním toho, že to, co učím a předávám studentům, není jen holá teorie.

Kolegyně a kolegy jsme v této výzvě poprosili o stručnost, aby bylo možné sestavit tuto pestrou mozaiku, čímž samozřejmě nedostali prostor postihnout svou práci v celé šíři. „V tomto krátkém sdělení o jejich práci nelze všechno popsat – nelze popsat jejich pocity, smutek, radost, strach, stres, které vznikají v různých situacích. Tato profese je velice náročná, vyžaduje nejen dobré znalosti a dovednosti, ale i zodpovědnost, mimořádnou odvahu a oddanost k nemocným. Je to však práce velice potřebná. Děkujeme všem akademickým pracovníkům Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče za odvedenou práci nejen na fakultě, ale i ve zdravotnických zařízeních,“ shrnula ředitelka UOP prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D.

U příležitosti Mezinárodní dne sester se dnes ve 12.00 hodin rození zvony po celé České republice jako poděkování všem sestrám a pracovníkům ve zdravotnictví za jejich mimořádné a obětavé nasazení v této nelehké době a jako poděkování Bohu za ustupující pandemii.

Přiložené obrázky