Plánovaná akce
(25.11.2015)
Odborníci se zabývali extrémními jevy v současné společnosti
Konference Lidská práva v proměnách času měla velmi aktuální téma
Katedra právních oborů, řízení a ekonomiky ZSF JU uspořádala 5. vědeckou konferenci s mezinárodní účastí na téma Lidská práva v proměnách času, která se konala pod záštitou děkanky prof. PhDr. Valérie Tóthové, Ph.D. Hlavním tématem letošního ročníku byly extrémní jevy v současné společnosti. „Organizátoři akce pokládají za jeden z nejzávažnějších jevů dnešní doby vlnu migrace. Považují za důležité o tom informovat a dobře diskutovat toto téma,“ uvedla PhDr. Lenka Rosková z katedry právních oborů, řízení a ekonomiky ZSF JU.
V programu se objevilo celkem téměř dvacet příspěvků, během toho úvodního se posluchárna E zcela zaplnila. Konferenci otevřel evropský odborník na regionální rozvoj Tomáš Tožička, který své vystoupení s nadsázkou nazval Základy sebeobrany před uprchlíky. Vzbudil velký zájem i bohatou diskusi. Mgr. Tožička se dlouhodobě zabývá problémy rozvoje chudých regionů a chudých zemí, je také místopředsedou hnutí Zelení. Se sociálními tématy má i mnoho zkušeností z praxe, protože založil a do roku 2002 pět let vedl Středisko ekonomicko-sociálních aktivit v Mostě zaměřené na komunitní práci a nezaměstnanost, při kterém provozoval azyl pro matky v krizových situacích a komunitní centrum Otevřený svět v Litvínově.
Posluchačům nejprve objasnil rozdíl mezi pojmy "migranti", kteří do světa odcházejí za prací, a "uprchlíci", k jejichž rozhodnutí opustit domovinu vedou tři nejčastější příčiny: válečné konflikty, hlad a změny klimatu. Třetí příčina, která v obecném povědomí tolik s uprchlictvím spojována nebývá, je velmi závažná – i proto, že rozsáhlé území dříve obydlené krajiny se postupně mění v neobyvatelnou poušť, takže mnoho uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí se už pak ani nemá kam vrátit. Za tuto situaci je spoluzodpovědná konzumní společnost – mimochodem Česká republika patří k největším vývozcům zbraní, upozornil Tožička. Pohyb ve společnosti je tedy třeba brát jako realitu, dívat se na uprchlíky bez předsudků a věřit, že jejich přítomnost může být i obohacující, protože přinášejí svou kulturu a nové zkušenosti.
Po svém vystoupení na ZSF JU poskytl Mgr. Tomáš Tožička rozhovor:
Promlouval jste na naší fakultě ke studentům sociálních oborů, kteří budou pracovat například ve veřejné správě. Sám jste získal v tomto oboru dost zkušeností. Máte pro toto nesnadné povolání nějaké rady?
Nejdůležitější je, aby se v sociálním dialogu zaměřili skutečně na spolupráci s člověkem, který se na ně obrátí – aby to pro ně nebyl klient, nýbrž partner. Podle mých zkušeností totiž českou sociální práci hodně trápí jistá forma paternalismu při řešení problémů. Odehrává se stylem: my (sociální pracovníci, úředníci či politici) víme, co ti lidé mají dělat a jak mají svou situaci řešit. Zkrátka, my víme víc než oni. Avšak není to pravda, pokud se nedovedeme na problém podívat jejich očima. Je nutné být jim partnerem, nikoli vystupovat z pozice někoho, kdo je nad nimi a říká jim, co mají dělat. To nefunguje.
Což platí i pro aktuální téma – vztah k uprchlíkům.
Jistě, v multikulturním přístupu je to to samé. Ti lidé mají úplně jiné problémy než my, odlišná je jejich kultura i přístupy. Pokud máme asistovat při řešení jejich problémů, je třeba se jim co nejvíc přiblížit a navázat dialog.
Co je podle Vás předpokladem toho, aby pomoc byla skutečně účinná?
O tom, že jsme schopni někomu pomoci, lze mluvit jedině při pohromách, jako je třeba povodeň – v těch chvílích je třeba poskytnout přístřeší, ošacení a podobně. Ale pokud máme řešit něčí život, je nutné poskytnout tomu člověku nástroje, jak si pomůže on sám. Takto je třeba přistupovat i k multikulturním tématům. Zjistit, co ti lidé skutečně potřebují a jak by tuto situaci byli schopni řešit oni sami. Když zjistíme, co vlastně chtějí, pak bude vše mnohem účinnější a levnější, než když teď plýtváme penězi a kapacitami na věci, které stejně nakonec nebudou mít efekt. Často však spíš nabízíme to, co by se líbilo nám samotným. Například protože jsme přetíženi prací a toužíme po volnu, představujeme si, že i všichni ostatní touží po tom, aby nemuseli pracovat. Tak přenášíme naši vizi do problémů lidí, kteří jsou ve stresu z toho, že pracovat nemohou.
K tomu se hodí přísloví: Dej člověku rybu, nasytíš ho jednou. Ale nauč jej lovit ryby a nasytíš ho navždy.
Toto podobenství je podle mého názoru pořád ještě málo. Proč učit všechny lidi lovit ryby, když někteří z nich ryby nejedí? Ano, první krok je dát jim najíst. Ale druhý model je vzbudit v nich touhu, potřebu a schopnosti si své jídlo obstarat sami. Tak, jak oni potřebují, chtějí a umí, a ne tak, že my jim řekneme, co pro ně má být nejlepší.
Přiložené obrázky
